Příběh Medulky

Příběh začíná jako u každé druhé včelařské maringotky a to nadšeným včelařem, který touží po svém vlastním koutku. V našem případě je tímto nadšencem můj skvělý děda a kutil.

Dědova maminka, moje prababička, byla včelařka tělem i duší.

A právě proto se děda rozhodl postavit tento včelín, aby si zde mohla užívat tak nádherné řemeslo, kterým chování včel bez pochyb je! Prababička potřebovala přemístit svá včelstva na klidnější stanoviště. Což díky pojízdnému včelínu bylo možné. Dalo se sním dojet kamkoliv a kdykoliv.

Za více než čtyřicet let jeho provozu se dostal na různá místa v našem okolí. Přibližně posledních deset let stál a fungoval jen pár metrů od jeho dnešního a snad i posledního stanoviště.

A já se mu vůbec nedivím, vždyť je tady tak nádherně.

Psal se rok 1980 a kolem toho roku děda pracoval ve státní traktorové stanici jako mechanik. Zde se opravovaly nejen traktory, ale také různá příslušenství k nim. Proto měl možnost dostat se k vyřazeným vlečkám a všelijakým dílům. Jednoho dne se ve stanici vyřadila stará vlečka za traktor a v tu chvíli to dědu napadlo. Myšlenka na včelín byla na světě.

O pár dní později už vlečka stála u prarodičů na dvoře, kde jí čekala spousta změn. Děda na nič nečekal a pustil se do práce. Vlečku bylo potřeba prodloužit a rozšířit, vyztužit a zpevnit. Musela totiž unést celé to krásné, ale náročné řemeslo.

Když byly všechny tyto zpevňovací práce na podvozku hotovy, přišla na řadu samotná nástavba včelína. A že je to pořádná nástavba jsem si vyzkoušel sám, když jsem jí proměňoval v Medulku. Obsahuje spoustu železných konstrukcí a svářených spojů. Borových prken a palubek. Šroubů a matek.

Jako další v pořadí bylo potřeba udělat domečky pro včelky neboli úly.

Tyto úly se nacházely v zadní části původní konstrukce včelína a bylo jich deset na pravé straně a deset na levé straně. V každém tomto včelím domečku žilo kolem 30 000 včel. V největším provozu našeho včelína se v úlech mohlo nacházet až 600 000 včel.

V pření části včelína vznikla taková "technologická" místnost, kde byl umístěn medomet, různé nástroje a vše potřebné. Byla zde také postel, kterou prababička často využívala k odpočinku a přespání. Představte si usínat za jemného bzučení celého včelstva. Je to nezapomenutelný zážitek!

Roky plynuly…

Děda postupně zanechává včelaření, hlavně kvůli přibývajícím létům. Nyní se píše rok 2022 a my začínáme stavět náš vysněný domeček. Jak jsme brzy zjistili ke stavbě takového domku je potřeba i nějaká úschovna nářadí, stavebních materiálů a tak dál. Pořídit garáž a nebo nějakou kůlnu? Pořád jsme se nemohli rozhodnou, v tom přichází děda a nabízí nám jeho dnes už starý a nepoužívaný včelín.

Tak se ocitá budoucí Medulka u nás na zahradě, tedy vlastně na staveništi. Domeček nám roste a co nevidět tu bude finále stavby a stěhování se.

Zima 2024. Asi tady někde nás napadlo se vrhnout do nového projektu. Zatím nemá pevnou formu, ale víme že chceme udělat nějakým způsobem ubytování a podělit se s dalšími lidmi o tohle krásné místo. Po dlouhých rozvahách se dostáváme k nápadu na přebudování naši stavební pojízdné kůlny na Medulku.

Po večerech přemýšlíme a plánujeme jak bude Medulka vypadat. Co necháme z dřívějška a co nahradíme novým. Přemýšlíme nad vnitřním rozložením, zda uděláme celý prostor otevřený nebo jej předělíme stěnou. K dispozici máme patnáct metrů čtverečních a necelé dva metry v nejvyšším místě stropu. Nejsme žádní architekti a tak kreslíme na papír jeden "návrh" za druhým co a jak udělat. Nakonec se nám to dobře povedlo.

Mezi těmito návrhy postupně vybourávám vnitřek včelína až na železnou konstrukci a připravuju si místo na okna a dveře. (O rekonstrukci i s fotkami určitě také něco napíšeme.) Postupně nám pod rukama vzniká Medulka.

Léto 2025. Převážíme Medulku na její místo, kde se na Vás všechny bude moc těšit. My doufáme že se Vám u nás bude líbit a že si odvezete trochu klidu na horší časy.

Kristýna a Martin